Nejdůležitější je pochopit rozdíl mezi UI a UX. UI (user interface) jsou všechny viditelné prvky – tlačítka, ikony, typografie, barvy. UX (user experience) je to, jak se uživatel cítí, když s těmito prvky pracuje. Pro vývojáře to znamená: neptejte se jen „jak to má vypadat?", ale hlavně „co se stane, když na to uživatel klikne?". Typický začátečnický omyl je tlačítko, které má velký a barevný vzhled, ale po kliknutí nic neudělá, nebo naopak vyvolá nečekanou akci. Vždy si ověřte, že každý interaktivní prvek má jasný účel a srozumitelnou odezvu.

Typickou chybou je sjednotit konfiguraci, ale zapomenout na prostředí, ve kterém se běží. Například pokud použíúložné prostory v malém bytěáte Docker, měly by být obrazky a soubory pro ně také součástí repozitáře. Bez toho se vám snadno stane, že na lokálním počítači vše funguje, ale na serveru nebo u kolegy se liší verze systémových knihoven. Stejně tak si dejte pozor na to, abyste konfiguraci nepsali víc způsobů paralelně – raději jeden nástroj, který pokrývá celý tým, než kombinaci tří různých automatizací, které si navzájem odporují. Pokud přecházíte na nový standard, dělejte to postupně a vždy ověřte, že staré projekty nezpůsobí konflikt.

Nakonec mějte na paměti, že JWT je pouze nástroj, ne všelék. Zabezpečení API spočívá i v tom, jak zacházíte s klíči, jaké používáte HTTP hlavičky a jak řešíte odvolání přístupu. Pravidelně auditujte svůj kód, testujte scénáře s neplatným, pozměněným nebo prošlým tokenem a sledujte logy na podezřelé aktivity. Jen tak dosáhnete toho, že vaše API bude odolné vůči běžným útokům a uživatelská data zůstanou v bezpečí.

Jakmile máte funkční základ, začněte ošetřovat chyby. Nikdy nepředpokládejte, že odpověď přijde vždy. Server může být přetížený, síť může spadnout nebo může dojít k překročení limitu požadavků. Vytvořte si proto jednoduchý mechanismus, který po neúspěšném požadavku počká několik sekund a zkusí to znovu. Ale pozor: neopakujte požadavky bez omezení, jinak získáte dočasný zákaz. Místo toho si zjistěte, jestli API nabízí hlavičku s informací, kdy si můžete říct o další data, a podle toho se zařiďte.

Jak spustit kontejner a neztratit data Po sestavení obrazu přichází na řadu spuštění kontejneru. Nejobvyklejší chybou je spustit jej bez mapování portů. Pokud vaše aplikace běží třeba na portu 3000, musíte tento port z kontejneru zpřístupnit hostiteli. Jinak se k ní vůbec nedostanete. Navíc si zvykněte na to, že kontejner je ze své podstaty dočasný. Jakmile jej zastavíte a smažete, přijdete o všechna data v něm uložená. Pro ukládání dat proto používejte takzvané svazky, které překlenou životní cyklus kontejneru. Konkrétně stačí při spuštění připojit adresář z vašeho disku do kontejneru.

Zkuste si představit, že do týmu přijde nový vývojář. Dostane přístup k repozitáři, spustí si lokální prostředí a za dvě hodiny zjistí, že mu na počítači nefunguje build, protože má jinou verzi překladače. Nebo že formátování kódu v jeho editoru produkuje stovky změn v souborech, které nesouvisí s jeho úkolem. Přesně tomu se vyhnete, když konfiguraci projektu sjednotíte. Nejdřív si ale ujasněte, co přesně chcete standardizovat – jinak budete řešit spoustu detailů, které nakonec nikomu nepomohou.

Důležité je také pochopit, jak projekt používá správu verzí. Většina používá systém větví a požaduje, abyste pracovali na samostatné větvi odvozené z aktuálního vývojového stavu. Po dokončení změn vytvořte pull request a do popisu napište, co jste změnili a rady pro rekonstrukcič. Vyhněte se velkým a nesourodým změnám – jeden pull request by měl řešit jeden problém. Here is more on http://Miklagaard.no/index.php?title=Co_Se_stane,_když_tým_přejde_na_sdílený_git_workflow take a look at our own web-site. Typickou chybou je míchání opravy chyby s refaktorováním kódu, což ztěžuje revizi a může vést k odmítnutí celého příspěvku.

Druhý častý problém je autentizace. Mnoho API vyžaduje klíč nebo token, který pošlete v hlavičce požadavku. Nikdy ho nevkládejte přímo do adresy URL, protože se může uložit do logů serveru nebo do historie prohlížeče. Místo toho si vytvořte proměnnou prostředí nebo konfigurační soubor, který neuložíte do verzovacího systému. Pokud API vyžaduje token s omezenou platností, nastavte si automatické obnovování. Jinak po čase přestanou požadavky fungovat a vy budete hledat chybu tam, kde není.

Velkou chybou bývá také příliš mnoho akcí na jedné obrazovce. Uživatel není schopen zpracovat více než jednu primární výzvu. Než stránku nasadíte, projděte si ji a zeptejte se: „Co je ta jedna věc, kterou by zde měl uživatel udělat?" Pak zvýrazněte jediné tlačítko pro tuto akci a ostatní potlačte vizuálně – nebo je úplně odstraňte. To platí i pro formuláře: čím méně polí, tím vyšší šance, že je uživatel dokončí. Zbytečné pole „potvrďte e-mail" je dnes přežitek – stačí jedno pole a validace na pozadí.